Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Zvířata využívána jako popravčí lidí

Pro ženy zvláštní trest – za vlasy přivázat ke koni
   V Kartágu a v Indii nechávali odsouzence rozdupat na kaši slony. Počátkem 19. století líčí vědec, spisovatel a cestovatel Dumond d´Urville ve své Cestě kolem světa, jak byl na Cejlonu přítomen popravě, kdy sloni vycvičení speciálně k tomuto účelu vyhazovali odsouzence vysoko do vzduchu, načež je při dopadu nabodli na své kly. Předhazování odsouzenců psům byl nejhanebnější a nejpotupnější trest rozšířený po celém světě – v Orientě, v Číně, Japonsku, v Africe a velmi často i v Evropě. Během dobývání Ameriky přivezli Španělé psy do zámoří a nechají jimi roztrhat stovky Aztéků a Inků.
   Germáni znali jiný zákonný trest, vyhrazený ženám: odsouzenkyně byla přivázána za vlasy k divokému koni a usmýkána k smrti. Ve francouzské historii se uchovala vzpomínka na Brunhildu, královnu Austrasie, která byla v roce 613 takto usmrcena na rozkaz Chlotara II., syna své největší sokyně Fredegundy, královny Neustrie. V Asii a v Orientě úžívali k tomuto trestu velbloudy stejně jako v Africe. Připomeňme si, že právě velbloudem nechal usmýkat Hissène Habré, náčelník banditů a únosce, jenž se jednu dobu stal prezidentem čadu, emisara francouzské vlády majora Galopina, vyslaného, aby zaplatil požadované výkupné výměnou za svobodu vězňů.
   V Jižní a Střední Americe, a také v některých oblastech Afriky, plation za horší smrt než být předhozen šlemám ponechání napospas nepatrnému blanokřídlému hmyzu, mravencům, kteří se stěhují po milionech. Stěhovaví mravenci sežerou všechno, co jim přijde do cesty, a koně jsou během osmačtyřiceti hodin s to obrat tak, že z něj zbude jen holá kostra.

Největší hanba – být předhozen šelmám
   Římané využívali zvířat k hrdelním trestům tak nebývalou měrou, že si to ani nedovedeme představit. Odsouzenec k utopení byl před vhozením do vody zašit do koženého pytle s opicí, kohoutem, psem, kočkou nebo hadem. Je sice pravda, že zvíře bylo vybíráno podle velice přesných symbolických kritérií, ale jeho úkolem zároveň bylo přivodit odsouzenému co nejhlubší rány, pokousat ho. Předhazování odsouzenců divokým šelmám bylo tretem zcela legálním a kodifikovaným a v amfiteátrech v celé říši tvořilo jeden z hlavních bodů programu. Římané pravděpodobně převzali tento trest od Kartaginců. Původně byl vyhrazen pouze cizincům, kteří zběhli z římské armády. Pak se však, a to velice brzy, začal používat pro osoby otrockého původu jako ztížení trestu smrti. Být předhozen šelmám, to byla nejpotupnější, nejhanebnější smrt, která byla vyhrazena zlodějům, lupičům, uprchlým otrokům, později také křesťanům.
   Odsouzenci napřed obešli amfiteátr s cedulí na krku, na níž byl napsán důvod jejich odsouzení, pak teprve byla vpuštěna zvířata. Pokud byli odsouzení spoutáni, byl rozsudek napsán na sloupu nebo na portiku, k němuž byli přikováni. Jako improvizovaní mistři popravčí byly v aréně užívány šelmy všeho druhu: lvi, levharti, tygři, medvědi, ale i hyeny, vlci, a dokonce i psi. Zvířata byla napřed vyhladověna a rozdivočena, na což stačily již i podmínky, ve kterých byla držena. Do arény byla vpouštěna v přesně určeném pořadí. Zasvěcené publikum, často i véce než sto tisíc lidí, mělo své oblíbence: buď to byly kočkovité šelmy, nebo medvědi, kteří zase zabíjeli pomalu.

Výkon trestu jako součást divadelního představení
   Popravy pomocí zvířat začaly dávno před křesťanskou érou a přežily i nástpu křesťanských císařů. Usmrcování zvířaty tak přetrvalo jistě do 5. století. Během sedmi staletí, kdy se šelem s větším či menším zápalem v různých obdobích k hrdelním trestům používalo, doznala praxe několika změn. Odsouzenci, kteří byli předhazováni šelmám buď jednotlivě, nebo ve skupinách, byli zprvu svázaní, později volní, ale s holýma rukama. Dostávali pak i lehké zbraně, aby jejich odpor a agonie trvaly déle. Některým se podařilo zabít jednu nebo dvě šelmy, než nakonec podlehli útoku třetí. Napětí z boje činilo podívanou v očích obecenstva ještě zajímavější. Nakonec se přišlo na to, že by bylo možné učinit výkon trestu součástí divadelních her, jež byly umně inscenovány a v nichž smrt odsouzeného znamenala vyvrcholení. Tak například některého muže oblékli jako Hérakla, do ruky mu dali kyj a musel vzdorovat býkovi, který jej nakonec rohy vyhodil vysoko do vzduchu. Historik Hubert Monteilhet uvádí, že v představeních hráli často profesionální herci, ve finále pak byly přivedeny odsouzené ženy, které, jak to odpovídalo logice hry, se „odevzdaly“ některému zvířeti obdařenému zvlášť velkým údem, například medvědovi nebo oslu, symbolům chlípnosti. Pokud to nešťastnice vůbec přežily, byly hned na scéně pokradmu zardoušeny.

Ani utrpení samotných zvířat neznalo mezí
   Jakkoli je nám líto obětí, které zemřely za nepředstavitelných muk, usíme si uvědomit, že nejtěžší daň za tuto praxi zaplatila sama zvířata. Vedle toho totiž, že hrála roli příležitostných katů, byla hromadně nucena bojovat buď proti gladiátorům, nebo mezi sebou či se stávala obětí velmi okázalých honů organizovaných v aréně. Nebylo v tehdy známem světě kraje, odkud by Řím nedovážel šelmy do cirku. Několik historiků si povšimlo, že zvířata nashromážděná pro jediné představení by bohatě stačila zásobit všechny zoologické zahrady v Evropě. Roland Auguet připomíná několik známých čísel. Když byly například pořádány hry při otevření Kolosea, stálo to život devíti tisíc divokých šelem přivezených z Afriky. A máme-li věřit Suetoniovi, během jediného dne bylo předvedeno a zabito na pět tisíc zvířat.

KV - Ilustrační foto:sxc.hu

Přihlášení