Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Zátěžová psychologie – co vše může čekat zavalené horníky v Chile

Horníci jsou uvězněni v dole na měď a zlato v hloubce asi 700 metrů od začátku srpna 2010. 22. srpna se s nimi poprvé po 17 dnech od závalu podařilo navázat kontakt. Ukázalo se, že všech 33 zasypaných je poměrně v pořádku. Sondou jim byla dopravena voda, glukóza a nějaké léky. Pokud se situace nezhorší, mají zajištěnu dodávku dýchacích plynů, potravy a vody, do jisté míry se dají zajistit drobné chirurgické zákroky při poranění, léčení vnitřních nebo i infekčních onemocnění, mají dokonce bezprostřední psychologickou podporu od svých rodin i od psychologů.
Podle psychologů hrozí násilí mezi horníky jen v případě kritického stavu, nedostatku něčeho, třeba i prostoru. Obvykle ale skupiny, utvořené nečekanou kritickou situací,  drží víc pohromadě.
 
Zátěžová situace uvěznění na malém prostoru 
   Podle chilské vlády je jejich situace srovnatelná se situací kosmonautů, kteří zůstávají až několik měsíců na oběžné dráze, a proto chilské úřady požádaly americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA), aby s ohledem na zkušenosti kosmonautů poradil, jak nejlépe k přežití 33 horníků, kteří v dole v severním Chile budou ještě tři až čtyři měsíce, přispět. Podle některých odborníků má však situace horníků blíže spíše k tragédii polárníků, kteří museli nuceně přezimovat uzavřeni v zamrzlé lodi v pustinách Arktidy a Antarktidy. Polárníci jsou někdy na několik dní uvězní do stanu na ledové ploše nepřízeň počasí. Uvěznění havíři jsou v podzemí, ale také nevědí, zda jejich vězení vydrží a nezavalí je. Na obou místech je potřeba řešit problém s malou možností pohybu, s vlastními exkrementy, s nudou a s nejistotou, zda dočasný příbytek vydrží. Horníci musí být například velmi opatrní, aby si svými výkaly neznečistili vodu, kterou pijí.

Vražedná nuda nutí ke stanovení pravidel pro každý den
   Nejhorší ale v podobných situacích bývá vražedná nuda, při které záleží na psychické kondici a síle každého jednotlivce. Zavalení horníci velmi pravděpodobně nebudou moci vykonávat žádnou smysluplnou činnost a nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se mohli sami aktivně podílet na své záchraně. Mezi sebou si musí přesně určit, co budou celý den dělat, podle psychologů pak pomáhá také skládat básně nebo „psát“ scénář. Univerzální recept na nudu neexistuje. Je důležité, aby si člověk udržoval určitý běh věcí, určitou drezůru sama sebe. Je nutné mít vědomě určené něco, na co se během dne těšit a dále něco, co je možné každý den udělat. A je jedno, jak důležité nebo významné se to může jevit navenek. Člověk se může například těšit, že odpoledne si zazpívá v duchu nějakou písničku, kterou mám rád, že si budu představovat třeba nějakou historickou situaci.
   Ohledně sociálního chování nelze předpokládat, že by každý z horníků byl schopen udržet vlastní sebekontrolu a sebekázeň. Tady zřejmě pomohou mechanismy, které fungují například v armádě: nastavení hierarchie v rozhodovacích procesech, někdo musí být vůdce, který bude pomocí nejbližších nějak uměle vytvářet úkoly pro každý den atd. Podle dostupných informací už byl i mezi horníky přirozený vůdce vybrán. Pokud však bude po čase autorita podkopána, dojde na ponorkovou nemoc. Přesto jsou odborníci v tomto ohledu spíše optimističtí. Psychické problémy vznikají jen u jedinců už nějak psychicky dědičně zatížených. K trvalým změnám u členů podobných skupin nedochází. Přesto horníky čas, který musí strávit v podzemí, než se k nim prokopou záchranáři, poznamená na celý další život. 

Varovné podobné příběhy sovětských kosmických lodí
   Když strávili sovětští kosmonauti Andrijan Nikolajev a raketový inženýr Vitalij Sevasťjanov v červnu 1970 na palubě lodi Sojuz 9 osmnáct dnů, museli je z kabiny vynášet. Nejenže nebyli schopni postavit se asi týden na vlastní nohy, nedokázali ani jíst příbory, protože je neposlouchaly ruce. Svalový tonus jejich nohou se snížil o 78 %, srdce se zmenšilo o 13 % a o 20 % původního objemu, takže pumpovalo dvakrát méně krve než před startem. Diagnóza zněla: Jejich celkový stav se blíží infarktu myokardu. Samozřejmě na to měl hlavně vliv stav beztíže, ale i nemožnost se projít, postavit se na vlastní nohy.
   Naproti tomu lékař Boris Poljakov, který strávil na palubě stanice Miru bez přerušení přes 14 měsíců, ušel po návratu bez cizí pomoci dvacet kroků. Důvod? Byl disciplinovaný – všechna cvičení, jejichž program spolu s dalšími specialisty předem připravil, absolvoval, nevyhýbal se jim jako někteří jiní kosmonauti. Přesto se i jeho organismus změnil. V kabině stanice ztratil velké množství červených krvinek. Hustota jeho kostí klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než jich získal 12 % zpátky.
   Členové kosmických posádek se mají důkladně poznat a sladit své soužití během několika let příprav na Zemi. Tady máme ale náhodnou skupinu horníků. Musí se počítat s tím, že mezi nimi bude vybublávat napětí, že budou procházet krizemi a stavy beznaděje – tak jako v běžném každodenním životě na Zemi. To je něco podobného, jako když dříve Sověti vybírali členy posádek, aniž by se příliš radili s psychology, kteří lidé se k sobě hodí. Hodně působila protekce a kamarádství. Na palubě stanice Saljut 5 způsobil tento nesoulad v létě 1976 málem tragédii. Boris Volynov a Vitalij Žolobov se tam pohádali tak ostře, že Volynov vytáhl na kolegu pistoli. Do začátku osmdesátých let totiž dostávali sovětští velitelé zbraň – pro případ, že by vypukla vzpoura. Naštěstí se oba muži nakonec domluvili a požádali o předčasné přistání. Museli však zalhat, proč se chtějí hned vrátit. Nadřízení jim to neodpustili – už nikdy nestartovali.

KV                                                      Ilustrační foto:everystockphoto.com

Přihlášení