Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Tajemství elektřiny – byla využívána už ve starověku?

 Německý archeolog Wilhelm König najde v roce 1936 v oblasti Khujut Rabu jihovýchodně od Bagdádu podivuhodný předmět. Artefakt vysoký 14 centimetrů a v nejširším místě o průměru 8 centimetrů nepřipomíná ale nic, co by se dalo bezpečně zařadit do doby vzniku předmětu – tedy do doby obsazení starověké Mezopotámie výbojnými Parthy (mezi roky 140 př. n. l. až 225 n. l.). Na základě dalšího zkoumání přichází  König o čtyři roky později s šokující teorií. Jedná se prý o primitivní elektrický článek! Tato baterie z Bagdádu však možná není jediným starým elektrickým zařízením.
Ke svému neobvyklému závěru dochází na základě logických argumentů. Uvnitř keramické nádoby je měděný váleček a zřejmě vlivem kyselého prostředí zkorodovaná železná tyčka. Horní otvor válečku byl pak kdysi pravděpodobně zalit asfaltem. Tomu, že se jedná o elektrický článek, nasvědčuje podle  Königa jeho celková konstrukce. Hliněná nádoba je údajně izolátorem a její vnitřek po naplnění kyselou látkou slouží díky chemické reakci k produkci elektrického proudu. Na nalezišti u Khujut Rabu se navíc najde podobných nádob hned několik! Podle jiných historiků  poměrně primitivní Parthové nedovedou něco podobného vyrobit.

Elektrické napětí pro pokovování náboženských sošek
   Po ukončení 2. světové války a obsazení Iráku Brity zkoumá tajemný irácký artefakt americký vědec Willard Gray. Podaří se mu postavit několik kopií sporného předmětu, s nimiž experimentuje.  A opět, jako už mnohokrát předtím, se ukazuje nedokonalost vědeckých teorií! Podle současných poznatků má být vynálezcem elektrického článku italský fyzik Alessandro Volta (1745-1827), který v roce 1800 sestavuje takzvaný Voltův sloup. Jedná se o galvanickou baterii, složenou z měděných a zinkových plíšků, proložených plátky kůže, které jsou navlhčené kyselým roztokem. Mohli snad lidé znát elektrické články již 1900 let před tímto vynálezem – tedy kolem počátku našeho letopočtu? Gray zjišťuje, že po dolití vnitřku napodobeniny khujutského „válečku“ šťávou z vinných hroznů tento předmět produkuje elektřinu! Několik těchto článků Američan zapojuje do baterie, která poskytuje již postačující elektrické napětí třeba pro galvanické pokovování malých sošek, šperků nebo menších náboženských artefaktů. Pokusy dalších vědců pak naznačují, že elektrolytem (roztok vedoucí elektrický proud) mohou být kromě ovocné šťávy i další kyselé látky.
Avšak pozadu nezůstávají ani odpůrci „bagdádsko-elektrické“ teorie. Ti předpokládají námitky, nad kterými je potřeba se minimálně zamyslet. Pokud by byl původní měděný váleček utěsněn a pokryt asfaltem, ten by mohl po jeho povrchu stékat, čímž by sloužil jako nechtěný izolátor. Teprve jeho odstraněním se pak z předmětu stane funkční elektrický článek. Další poměrně závažnou námitkou je to, že asfaltové „těsnění“ na horní části předmětu je nepraktické, neboť by nedovolovalo častou výměnu elektrolytu. Je možné, že tyto předměty sloužily jako jednorázové baterie, nebo byly místo asfaltu utěsněny jiným způsobem? Další impuls do tohoto sporu vnesou v roce 1978 němečtí egyptologové Arne Eggebrecht a Rolf Schulte. Ti nejenže pokračují v dalších pokusech s hroznovou šťávou, ale také se zamýšlejí nad možností, zda pomocí bagdádských baterií docházelo k pozlacování starověkých sošek a doporučují to pracovníkům muzeí vyzkoušet.

Dokonalý popis primitivní baterie ve staroindickém spise
A skutečně – při ponoření stříbrné sošky do roztoku kyanidu zlata a jejím spojení s bagdádskou baterií jako zdrojem proudu, se ji povede úspěšně pozlatit. Účel předmětu z Khujut Rabu je možná zatím sporný, ovšem o dávné znalosti elektrických článků svědčí některé staré a téměř neznámé záznamy. Ve staroindickém spise Kambhadbawa Agadsyonumi, který popisuje události staré 7000 let, se dočteme: „Položíme kus čisté mědi do vodotěsného hliněného džbánu, jehož otvor směřuje vzhůru. Poté přidáme kousky síranu měďnatého a modrou skalici jako šíje páva. Poté se džbán zaplní třískami a nahoru se položí zinkové víko potřené rtutí. Tak vznikne síla mitra...“ Ona „síla mitra“ snad může být pouze jiné pojmenování pro elektřinu.
Ale máme i jiné podivuhodné záznamy o prototypech elektřiny. Řecký kronikář a řečník Lucian (asi 120-200) kdysi navštěvuje dnes již zaniklé starověké syrské město Hieropolis. Podle jeho vlastních slov zde prý spatřuje v chrámu zasvěcené bohyni Héře „zářící drahokam“, napájený záhadnou energií, která stále osvětluje vnitřní prostor budovy. Pokud i na svou dobu velmi vzdělaný člověk má problémy poznat, oč se jedná, nemůže jít o přísně utajované elektrické světlo? Podle řeckého cestovatele a zeměpisce Pausania (2. stol. n. l.) se vyskytovala v syrské Antiochii lampa nepřetržitě svítící.

Svítili si staří Egypťané žárovkami?
  Na zdech chrámu bohyně Hathór v egyptské Dendeře asi 70 kilometrů severně od Luxoru se nachází několik zobrazení podivných předmětů podobajících se žárovce. O to, zda tyto výjevy, pocházející přibližně z období 1. stol. př. n. l., zobrazují jen nádoby s hadem, kultovní předměty nebo žárovky, se na počátku 21. století zajímá rakouský inženýr Walter Garn. Ten podle těchto denderských vzorů zkonstruuje naprosto funkční žárovku, která získává světlo pomocí elektrického výboje ve tvaru hada mezi jejími elektrodami! Blížíme se tak rozluštění mystéria, proč nejsou vnitřní prostory staroegyptských chrámů a pyramid očouzené od sazí? Vždyť i německý jezuitský učenec Athanasius Kircher (asi 1601-1680) zaznamenává informaci o nálezu stále hořící svítilny v podzemí Memfidy, bývalého hlavního města Egypta. Dosud však není jasné, kde mohli Egypťané najít výkonný zdroj elektrického proudu, neboť slabé baterie na rozsvícení podobných žárovek rozhodně nestačí.

KV -  Ilustrační foto:sxc.hu

Přihlášení