Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Šňupací tabák je znovu v módě.

 Šňupací tabák dnes zažívá celosvětovou renesanci. Lidé znovu objevili způsob, jak tabák vychutnat bez kouření, a okruh přátel šňupacího tabáku se stále rozrůstá. Přispělo k tomu sílící pronásledování kuřáků a vědomí, že šňupání tabáku je vůči okolnímu prostředí  ohleduplnější. V tomto případě dokonce i lékaři hovoří o vítaném uvolnění dýchacích cest pomocí tabáku, čímž lze předejít onemocněním z nachlazení. Šňupací tabák je tabákový výrobek a obsahuje tedy nikotin. U šňupacího tabáku probíhá přechod nikotinu do těla značně rychle. Ale oproti kuřákům cigaret hladina nikotinu v krvi také velmi rychle klesá. Nikotin, požívaný v tak malých množstvích jako ve šňupacím tabáku, je pro lidský organismus povzbudivým prostředkem. Pouze u určitých srdečních onemocnění, u nichž je třeba opatrnost u jakýchkoli poživatin, je potřeba poradit se s lékařem.

Fandové šňupání – panovníci i filozofové
   Asi první z Evropy se se šňupacím tabákem setkal Kryštof Kolumbus, když před pěti sty lety objevil Ameriku. Místní obyvatelé totiž tabák nejen kouřili, ale také šňupali. První manufaktura na šňupací tabák pak vznikla ve španělské Seville už v 16. století. A právě odtud začal šňupací tabák vítězné tažení Evropou. Vychutnávání šňupacích tabáků bylo v minulosti privilegiem dvorů evropských panovníků a rozšířilo se teprve tehdy, když tento zvyk považovaný za luxus začaly napodobovat buržoazní vrstvy. 
   Jako milovníci „šňupečku“ vstoupili do dějin mnozí světoví velikáni. Krom Fridricha Velikého to byla i carevna Kateřina II nebo Napoleon I., Fridrich Schiller, Immanuel Kant, Richard Wagner a mnoho dalších. Také Helmut Schmidt, bývalý německý spolkový kancléř, účinně propagoval šňupání. Dodnes stojí v Londýnské budově parlamentu velká miska s vždy čerstvým snuffem,neboli šňupcem, aby se poslanci mohli příjemně osvěžit.

I na obalu záleží
  Drahý tabák je potřeba také luxusně zabalit, a tak vznikly řady vzácných nádob, lahviček, dóziček, krabiček a všech možných tabatěrek. Dózy měly samozřejmě svůj praktický účel. Podobně jako doutníky a dýmkový tabák je totiž potřeba i šňupací tabák uchovávat v optimálně vlhkém stavu. Dózy se vyráběly z ušlechtilých dřev, cínu, stříbra, zlata, ale např. i z paroží a zdobily je například
spoře oděné nymfy, lovecké motivy nebo symboly povolání. Na Islandu převažovaly dózy na šňupací tabák vyrobené z kravských rohů, ve východní Africe a Keni z ebenového dřeva, v
Tibetu z měděného plechu a v Číně převažovalo nejdříve sklo a pak porcelán. Vynikajících výsledků dosáhli ve výrobě lahviček na šňupací tabák čeští a bavorští skláři, kteří začali s jejich výrobou v 19. století. Dnes je šňupací tabák nabízen většinou v krabičkách vhodných do ruky. Mohou být i zdobené jako například elegantní krabička President, zlatě zbarvená krabička Ozona Aromatic Snuff nebo novinky posledních let Radford Snuff a Alpina Snuff.
   Snad nejslavnějším sběratelem dóz na tabák byl Fridrich Veliký, který zakoupil jedinečnou sbírku čítající více než 1500 dóz za sumu, jež odporovala jeho pruské šetrnosti. Jedna z nejcennějších dóz jeho sbírky je k vidění ve vídeňském muzeu tabáku. Je z broušeného achátu ve zlatém obalu s diamantovým lemem v hodnotě více než 100 000 Euro. Dobová anekdota říká, že v roce 1759 měl Fridrich ve svém vojenském kabátě kovovou dózu se šňupacím tabákem, a právě od ní se odrazila kulka z ruské pušky. Prý jen poznamenal: „Tady vidíte, k čemu může být tak malá zátěž a tak velká vášeň dobrá.“ 
 
Je libo schmalzler nebo snuff?
   Surovina pro výrobu šňupacího tabáku je stejná jako pro produkci cigaret, tedy je to tabák dýmkový a doutníkový. Metody výroby šňupacího tabáku se ale podstatně liší. Dělí se na výrobu schmalzleru, snuffu, a na výrobu šňupacího tabáku na starý způsob. U schmalzleru jsou důležitou složkou směsi surového tabáku z tmavých tabákových listů různého původu hlavně z Brazílie. Tabáky vybírají odborníci podle různých kritérií např. barvy, chuti, plnosti a složení.
   Snuff označuje moderní druh šňupacího tabáku. K výrobě se používají většinou světlé druhy tabáku ze zámořských pěstitelských oblastí hlavně z USA a Afriky. Jde zhruba o deset druhů, které se odlišují chutí i vůní od tabáků používaných u brazilu a schmalzleru. Suchý surový tabák, rozdělený podle druhů se nejprve mele v rychloběžném mlýnu na tabákovou moučku. Zrnitost je podstatně jemnější než u schmalzlerů. Pak se různé tabákové moučky smíchávají, přičemž pro koncový výrobek je podstatné, aby se k sobě dobře hodily chutí, vůní i barvou. Takto vzniklé směsi se navlhčí fermentačními roztoky a dobře promíchají. Uskladní se v chladných skladovacích prostorách na tři až čtyři týdny. Za tu dobu získají typickou chuť vyvolanou fermentačním procesem, typické aroma a lehce se odbourá nikotin. Teprve po této době nastává závěrečná fáze výroby snuffu. Podle přesných receptur se sestaví moučkové směsi a přidají prostředky pro udržení vlhkosti.

   Dobrý šňupací tabák by měl být vlhký a jemný. Jeho vůně je pečlivě vyladěna se stejnou pečlivostí, s jakou jsou míchány drahé parfémy. Přimíchání aromatických olejů a vonných látek požitek ze šňupání ještě zvyšuje.

KV                                                                   Ilustrační foto: Stock.XCHNG

Přihlášení