Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Slavné psychologické experimenty s neslavnými výsledky

Experimenty se zvířaty – slon na drogách a dvouhlavý pes
   Co se stane, když slonovi podáte LSD? V roce 1962 se to rozhodli zjistit vědci z Oklahoma City. Warren Thomas, ředitel městské ZOO injekčně vpravil do těla slona 297 miligramů LSD za asistence vědeckého týmu z University of Oklahoma. 297 gramů LSD je zhruba třistakrát větší dávka, než si dopřávají lidští narkomani. Navíc jde také o největší dávku LSD, která byla kdy živému tvoru podána (jen pro zajímavost; slon je asi "jen" padesátkrát těžší než člověk). Autoři výzkumu později vysvětlovali, že cílem výzkumu bylo zjistit, zda se u slona objeví také zvýšená míra agresivity, typická pro uživatele LSD. Jenže experiment se hned od začátku zvrtl naprosto špatným směrem. Slon začal ihned po injekci zběsile pobíhat po výběhu a i když se jej zděšení vědci snažili uklidnit, po hodině uhynul. Autoři výzkumu z toho vyvodili závěr, že sloni jsou na účinky LSD velmi citliví.

   V roce 1954 šokoval Vladimir Demikhov tím, že stvořil za pomoci chirurgického skalpelu monstrum: dvouhlavého psa. Jednoduše transplantoval na tělo psa hlavu a část těla jiného psa. Obě hlavy psa byly schopné současně pít mléko z misky. Během následujících patnácti let se podařilo šílenému vědci vytvořit dalších dvacet dvouhlavých psů. Nicméně žádný z nich nežil déle než měsíc. Demikhov tvrdil, že svými experimenty pokládal základy pro moderní transplantační techniky. Může být něco strašidelnějšího než dvouhlavý pes? A co byste řekli useknuté hlavě psa, která žije i bez těla? Inspirací k tomuto bizarnímu experimentu byla francouzská revoluce, během které byly gilotinovány tisíce lidí. Ve dvacátých letech se pak ruský lékař Sergej Brukhonenko rozhodl vyzkoušet, zda může useknutá hlava psa žít a fungovat bez těla. Vyrobil si primitivní strojek, který nahrazoval srdce a plíce. V roce 1928 pak předvedl výsledek své práce na lékařském kongresu. Na stole ležela psí hlava a Brukhonenko dokazoval, že žije. Například uhodil kladivem do stolu, nebo dal před hlavu psa kousek sýra a všichni mohli sledovat její reakce.

Milgramův experiment o míře poslušnosti
   Psycholog Stanley Milgram provedl v roce 1963 na univerzitě v Yale experiment, který měl ukázat, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Výsledky byly naprosto šokující.
Přesto, že cílem výzkumu bylo zjistit poslušnost k autoritě, byla pokusná osoba informována, že se účastní výzkumu, který má za cíl pomoci lidem zlepšit paměť a bude zkoumán vliv bolesti na učení.
Pokusné subjekty byly rozděleny do dvojic "učitel - žák", kdy zkoumaná osoba byla zvolena učitelem a žákem se stal spolupracovník experimentátora. Tuto skutečnost však zkoumaný subjekt neznal. Učitel přečetl pár slov žákovi a pak testoval jeho paměť tím, že mu řekl jedno slovo z páru a žák měl doplnit druhé. Nesprávné odpovědi byly trestány elektrickým šokem, který však dle ujištění experimentátora nebyl zdraví nebezpečný. Učitel měl před sebou "generátor šoků" s 30ti tlačítky v rozmezí 15 - 450 voltů. Tlačítka s 15 - 60V byly označeny slovy "slabý šok", tlačítka 195 - 240V "velmi silný šok", 375 – 420V "pozor, nebezpečný šok" a rozpětí 435 - 450V bylo označeno pouze křížky.
   Ze začátku se žák pletl jen málo, ovšem čím více stoupala intenzita šoků, tím přibývalo i chyb. Učitel slyšel jak žák ve vedlejší místnosti začíná naříkat a křičet, při 150V již nechtěl dále pokračovat, ovšem v místnosti s učitelem byl experimentátor, který učitele povzbuzoval slovy typu - "prosím pokračujte", "experiment vyžaduje abyste pokračoval" nebo "nemáte jinou volbu, musíte pokračovat". Při 270V byly výkřiky stále zoufalejší a od 330V učitelé "slyšeli" jen ticho.
Výsledky pokusu byly skandální. Všichni účastníci pokračovali až do 300V a 63% z nich až ke konci stupnice. A to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl zemřít. Experiment byl později opakován v několika variacích a vždy s podobnými výsledky. Pouze bylo zjištěno, že s poklesem autority experimentátora nebo instituce ve které byl pokus prováděn, klesala také poslušnost tzn., že nižší procento zkoumaných objektů udělovalo žákům nejvyšší stupně elektrických šoků.
   Po skončení experimentu se vždy učitel a žák setkali a respondenti byli informování, že byli oklamáni.  V dotazníku, který byl všem respondentům po roce zaslán, měli tito vyjádřit svůj postoj ke své účasti na experimentu. Většina z nich odpověděla, že jsou rádi, že se výzkumu účastnili a že tato zkušenost pro ně měla i osobní přínos. V otázce stresu se Milgram hájil tím, že po skončení experimentu prožívaly zkoumané subjekty velkou úlevu a ani dlouhodobý vliv na sebeúctu nebyl prokázán. Přesto byl Milgram kritizován za neetičnost výzkumu.


Slavný Stanfordský vězeňský experiment
Takzvaný Stanfordský vězeňský experiment je v oblasti psychologie jedním z nejznámějších a zároveň nejkontroverznějších experimentů vůbec. Byl proveden roku 1971 amerických psychologem Philipem G. Zimbardem a spočíval v naprosté simulaci vězeňského prostředí, a to jak ze strany vězňů, tak ze strany bachařů. 10 vězňů a 11 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů - dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní, zdraví, inteligentní a morálně bezúhonní muži povětšinou ze střední třídy. Odměnou jim bylo 15 dolarů za každý den experimentu. O jejich následném rozřazení rozhodla obyčejná volba hozenou mincí - komu padl orel stal se dozorcem, hlava představovala vězně. Je třeba zdůraznit, že v tento okamžik nebyl mezi vězni a dozorci žádný rozdíl. Pravidla a podmínky pro běh experimentální věznice byly převzaty z věznice Palo Alto v Kalifornii. Vše bylo tedy uzpůsobeno tomu, aby prostředí působilo maximálně realisticky. Kromě toho, že museli vězni nosit uniformu, museli být také mlčet v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždy když byli mimo prostory vězení. Museli být oslovováni čísly a dozorce byli nuceni oslovovat "pane nápravný důstojníku". Jakékoliv pochybení v plnění pravidel bylo trestáno.
  Přesto, že dle původního záměru profesora Zimbarda měl experiment trvat 2 týdny, aby mohl získat dostatek poznámek ohledně chování dobrovolníků v uměle vytvořeném extrémním prostředí, po šesti dnech byl nucen výzkum ukončit. Důvodem byl fakt, že se dozorci uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání a ponižování vězňů. Na videozáznamech z nočních hodin, kdy byli dozorci přesvědčeni, že je nikdo nesleduje bylo odhaleno vyloženě sadistické chování strážných - bachaři vězně fyzicky a sexuálně týrali. Jeden z trestanců se dokonce psychicky zhroutil a byl z experimentu předčasně propuštěn. Ostatní vězňové naprosto ztratili svou identitu a začali sami sebe považovat za opravdové kriminálníky. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování všech zúčastněných, především však dozorců byl zcela šokující jak pro účinkující, tak pro samotného Zimbarda. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit, a to ve velmi krátké době. Hlavní závěr, který z tohoto experimentu profesor Zimbardo učinil byl názor, že brutální zločiny např. v době války nejsou dílem žádných psychopatů či lidských zrůd, ale obyčejných lidí vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento svůj postoj, ale i za experiment samotný byl často kritizován.

KV-Ilustrační foto:Stock.XCHNG,filckr.com

Přihlášení