Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Proč pijí upíři krev?

Proč pijí upíři krev?

Nedobrovolní dárci krve versus upíří knížata
Výraz upír, synonymum pro slovo vampír, může pocházet z tureckého slova uber (čarodějnice) anebo ze srbochorvatského slovesa pirati (vanout). Vampír pak z litevského slova wempti (pít).V Rusku se upírům říká upyr, v Polsku upior a v Bělorusku upir. Nejen Slované, ale i staří Keltové a jiné národy měli své příběhy a pověsti o upírech. Nejznámější připodobení upíra je neživá bytost vysávající krev z živých smrtelníků. Některé mýty rozdělují upíry na dva druhy. Jedni se stanou upíry nedobrovolnými dárcovstvím krve a jsou jistým způsobem nedokonalý. Slouží jako nástroj druhé skupině mocnějších upírů tzv. upířích knížat. Ti stojí na vývojovém žebříčku podstatně výše než lidé. Upír oproti lidem nesnese denní světlo, protože boží - sluneční paprsky ho mohou – jako zástupce pekla zabít. Den proto tráví upír ve svém hrobu či kobce.

Upír neodolatelný svým sexuálním charismatem
Upír měl podobu člověka bez kostí nebo i bez nosu, mohl mít červené oči nebo kovové zuby. Nebo bylo jeho tělo pokryto srstí (jako u vlkodlaka). U východních Slovanů mohl mít zmijí jazyk, mohl být slepý nebo hluchý. U Bulharů nabíral někdy i zvířecí podobu: rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně. Pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá,vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jste mohli vidět celou panenku. Pro okolní lid, byl neodhalený upír postavou záhadnou, ale díky svému "charismatu" a atraktivitě velmi vyhledávanou. Pověstné jsou upírovy silné sexuální tužby, které uspokojoval/a se smrtelnými lidmi.    
Upíři se mohou proměnit v mlhu, krysu, netopýra (v podobě netopýra však nesmí přeletět vodní tok). V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů, se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem, (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba nějak se vylučující ze společnosti lidí a také skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černou magii, nebo oběť čaroděje). V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že se upírem může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), pokud byly obřady provedeny špatně, nebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

I po smrti upíra bylo třeba bránit se jeho moci
Víra v zlou moc upírů, tak jak je doložena z písemných pramenů a etnografických pozorování, se  projevuje i v archeologických nálezech. Jako obrana proti upírům existovalo velké množství metod, většina z nich měla mrtvému fyzicky zabránit, aby opouštěl hrob: mrtvý byl proboden kůlem, tělo  bylo dodatečně vyhrabáno a spáleno, mrtvola se zabalila do rybářské sítě, obrátila na břicho nebo ležela ve skrčené poloze, mrtvý byl zavalen kameny, byla mu zacpána ústa kameny, železem, hlínou. Tělo mrtvého mohlo být také násilně porušeno, useknuta hlava apod., hlava pak byla uložena do zvláštního hrobu. Do hrobu se také střílelo šípy, na hrobech nebo přímo v nich byly zažíhány ohně. 

Byl Drákula skutečným upírem?
Jeden z nejstarších písemných popisů řádění upíra podává islandská Sága o Eriku Rudém ze 13. století, zachycující historii osídlování Grónska křesťanskými Vikingy (kolem roku 1000). Příběh epizody, která se odehrává během severské zimy, vypráví, jak po náhlé smrti jednoho neoblíbeného muže začnou podivně umírat i další členové jeho komunity (včetně Erikova syna Thorsteina, který osazenstvo odloučené usedlosti vedl). Někteří z mrtvých (i už pohřbených) pak se pak znovu objevují a snaží se setkat se svými blízkými, čímž jim také způsobují smrt. Potíže s (ne)mrtvými se vyřeší až exhumací těl zemřelých a jejich opětovným uložením v blízkosti kostela a za doprovodu křesťanských rituálů - s výjimkou těla prvního zemřelého, který je jakožto upír spálen. 
Nejznámější upír Drákula souvisí se skutečnou historickou osobností krutého knížete Vlada Ţepeşe jen volně. Ze skutečných legend mají k vampirismu blíže ty o neméně známé slovenské hraběnce Alžbětě Báthoryové (1560 - 1614) alias Čachtické paní, dokonce je možné, že právě ona inspirovala Stokerova Draculu.
Roku 1725 v Rakousko-Uhersku zemřel Peter Plogojowitz. Následovala série náhlých úmrtí, která vedla k podezření z vampirismu. Peter byl exhumován, prozkoumán, bylo shledáno že má příznaky vampirismu a poté mu bylo probodeno srdce kůlem a byl spálen. Případ byl poměrně dobře dokumentován, zpráva o něm byla překládána a šířena a byla následována dalšími případy. Hysterii ukončila Marie Terezie, když nechala svého osobního lékaře případy vyšetřit a po jeho závěru že upíři neexistují vydala zákon zakazující otevírání hrobů a zhanobování těl.

KV                                                               Ilustrační foto:photoxpress.com

Přihlášení