Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Postřehy o lásce chemika, biologa a filosofa

Láska z pohledu chemika
Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla - tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme. Vzruchy přenesou do nadledvinek pokyn, aby začaly produkovat hormon adrenalin. Dále se uvolňuje fenylethylamin, který vyvolává euforii podobně, jako droga amfetamin. Dalšími uvolňovanými látkami jsou dopamin, který zlepšuje náladu a nonadrenalin, jenž se podílí na přenosu vzruchů do mozku. Na tváři zamilovaného člověka se objeví malé červené flíčky, což je zase způsobeno prokrvením cév.
Fenylethylamin se vylučuje pokaždé, když jsme v přítomnosti milované osoby. Vylučování fenylethylaminu se později snižuje a nahrazuje jej jiný hormon - endorfin. Pokud nejsou lidé připraveni na fakt, že jejich láska pomalu vyprchá (snížení hladiny fenylethylaminu), dochází k rozchodu.

Láska z pohledu biologa
Lásku si můžeme ale představit také jako nádherně rozkvetlou korunu stromu emocí, jež vyrůstá z kořenů základního pudu všech živých tvorů - pudu velícího zplodit potomstvo a předat geny další generaci. Už v roce 1951 se biologové zahleděli do představy, že savčí vajíčko - ona úžasná buňka stojící na samém počátku existence každé myši, tygra nebo velryby - vzniká jen a jen v raných stádiích vývoje budoucí samice. Tedy v době, kdy je samička sama ještě plodem v těle své matky. Učené knihy uložené na policích vědeckých knihoven kategoricky tvrdí, že ze zásoby jednou provždy vytvořených vajíček pak už savcům po celý život jen a jen ubývá. Samičí pohlavní buňky neustále zanikají. Dvacetitýdenní lidský plod ženského pohlaví si vytvoří asi 7 milionů vajíček. Právě narozené děvčátko si jich přináší na svět milion a dívka v pubertě jich má k dispozici "jen" 300 tisíc.
   Během každého pohlavního cyklu se připravuje na uvolnění z vaječníku a následné oplození asi 15 vajíček, ale jen jedno z nich průpravu dokončí a má šanci změnit se po oplození spermií na lidský zárodek. Zbytek vajíček hyne. Na věčnost se neustále odebírají i další vajíčka, která na cestu k početí nového života ani nevykročila. Jakmile se zásoba pohlavních buněk vyčerpá, je konec nadějím na početí vlastního potomka. Studna nového života vysychá.
Americký biolog Jonathan Tilly se postaral o revoluci v biologii, když zjistil, že ve vaječníku myši se více než čtvrtina vajíček nachází ve stádiu pokročilého rozkladu. Během pouhých tří dnů po nich nezbude ani stopy. Při tomto tempu zániku pohlavních buněk by si myší samice neměla udržet plodnost déle než pár týdnů. Jenže myší samice se může stát matkou i v pokročilém věku jednoho roku. Při bedlivém pátrání narazil v každém vaječníku dospělé myši na šedesát až sedmdesát zvláštních buněk. Nápadně se podobaly těm, ze kterých vznikají vajíčka během vývoje samičího plodu. Tyto buňky se neustále dělí a část z nich se vydává na životní dráhu vajíčka. Zbytek si uchovává charakter "buněčné suroviny" a je připraven celý proces kdykoli zopakovat. 
Jsou to zcela převratné poznatky, které mohou v našem oboru všechno změnit. Například léčbě neplodnosti se tak otevřelo zcela nové pole působnosti, o jehož existenci jsme neměli potuchy. U člověka nečekají vajíčka vytvořená plodem dlouhá desetiletí na to, jestli na ně nakonec přijde řada a zúčastní se zplození nového jedince. Dítě je počato z vajíčka, které před několika týdny v těle matky ještě neexistovalo. Mnoho případů neplodnosti zřejmě připadá na vrub poruch v procesu vzniku nových vajíček.

Láska z pohledu filosofa
Podle Platona, jednoho z největších řeckých filosofů, je láska lidem vrozena, aby jim mohla zprostředkovávat starou přirozenost. Pomáhá člověku navrátit se skrze druhého ke svým zdravým kořenům, sjednotit se, neboť všichni jsme symbolon, půlky původních androgynů. Každá duše se na tomto světě většinou s velkou horlivostí pouští do hledání své chybějící pravé poloviny, ale každá duše chce něco jiného, co nemůže říci, ale tuší, co chce, a skrytě naznačuje. … touha a snaha po celku se jmenuje láska.
Androgyni byli rozříznuti ve dví pro svou zpupnost a opakované pokusy vyrovnat se bohům. Touha směřující k nebesům se obrátila proti zemi, aby byla neustále rozněcována a pociťována jako nedostatek mezi lidmi, kteří z androgynů vznikli. Ztělesněním pozemské lásky v této podobě je Eros. Ten je po své matce Chudobě tvrdý a drsný, stále sdružen s nedostatkem, po otci Důmyslu vytrvalý, statečný, mocný lovec i přemýšlivý kouzelník, střežící nástrahy krásným a dobrým. Neužívá ani se ho netýká násilí, vše se mu nakonec podvoluje dobrovolně, je spravedlivý a v podstatě plně uměřený, neboť žádná rozkoš není nad něj silnější. Eros je prostředníkem mezi smrtelnými a nesmrtelnými, přenášeje z jedné strany prosby a oběti, z druhé pak rozkazy a odplaty.  
Božská láska je darována jen těm, kteří jsou dobrými vozataji své duše, kteří se snaží udržovat ji v rovnováze mezi jejím vnějším a vnitřním prostorem. Následujíce boha ve vnějším prostoru, projde duše svůj životní kruh aniž by viděla jsoucna, neboť bude neustále zaměstnána starostí o rovnováhu mezi dvěmi protikladnými póly, mezi kterými se rozprostírá. Směřuje-li také do vnitřního prostu, některá jsoucna uvidí, jiná ne. Sjednotí-li oba pohyby, uskuteční ve svém životě lásku.

KV                                                        Ilustrační foto:photoxpress.com

Přihlášení