Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Nářky i bláznovské veselí v čas velikonoční

Jak prožívali lidé velikonoce ve středověku
   Podle středověkých zpráv se ozýval smích a zesměšňování také z kostela a vyvolávali ho v kázáních sami duchovní. O velikonočním kázání se vyprávěla pohádka o dvou čertech. Svými nosy chtěli „zastrčit“ pekelné brány před přicházejícím Kristem. Byli však potrestáni, o nosy přišli. Jeden  kazatel zase vyzval přítomné muže, aby ten, kdo doma vládne, zazpívat velikonoční píseň. Do hrobového ticha prý konečně jeden zachránil čest mužů a zazpíval. Na konci 16. století byl tento jinak oblíbený velikonoční smích zřejmě už definitivně mravokárci potlačen a také papežem zakázán. Velikonoční veselí před kostelem a na ulici (na tržnici) dokládají již jen ludi paschales  lidové velikonoční hry, provázející Velikonoce v dosahu katolického křesťanství po celá staletí.
   Rolí v těchto hrách se ujímaly světské osoby, promlouvaly k divákům národním jazykem, převládající mluvené slovo se přiblížilo realitě pozemské života. A tak se z těchto her také dozvídáme, že lidé tehdy znali předvelikonoční čtyřicetidenní půst, houby a kyselo jako postní pokrmy, pečení velikonočního mazance.
   Několik zlomků staročeských velikonočních her, pocházejících ze 14. a 15. století, se váže k hlavnímu tématu Zmrtvýchvstání. Stejně jako liturgické drama prezentují i lidové hry scénu příhrobní (hry tří Marií, přicházejících třetího dne k Ježíšovu hrobu, aby pomazaly jeho tělo, zjevení anděla, který jim oznamuje Ježíšovo zmrtvýchvstání.) Ve scéně zjevení Krista Marii Magdaleně jako prvnímu člověku na zemi poprvé vystupuje Kristus jako činná mluvící postava. V lidových velikonočních hrách se před diváky na ulici zrcadlil reální svět středověku, jeho nebe i peklo, a navzdory svatému učení o smíření a spáse věčná hádka dobra a zla.

Předchůdce pomlázky – dlouhé biče!
   Typické pro lidové velikonoční hry je zesměšnění mše prostřednictvím biskupa bláznů na oslici. Postava blázna je mimo soutěž dobra a zla, mimo hádku smrti a spasení. Duše čistá, nevědomá, neodpovědná a tudíž nedotknutelná: blázen proto vešel jako hrdina do středověkého svátku, maskovaného průvodu a později koledy jako nepsaného práva žáků a nižších duchovních.
   K nevážným charakteristikám Velikonoc patří i další jev středověkého svátku ve městě a městečku, noční hlučná procesí. Z českého prostředí nebyla prozatím publikována, ale známe je například z Vestfálska: půlnoční procesí s maskami a rámusem všeho druhu (a podobná procesí po církevní slavnosti Vzkříšení) zavrhovali žalobci ještě v 18. a 19. století. Muži a mládenci chodili dům od domu pro koledu (uzené maso, pečivo) a jejich hlavním vyjadřovacím prostředkem bylo práskání zvlášť dlouhými biči. Tento jev má patrně blíž k funkci hluku v jarních obřadech zemědělského venkova (smích jako rituální součást obřadů přechodu, kterou etnologové dokládají a vysvětlují například u her nad zemřelými, u českých Velikonoc neznáme).

Bečky s vínem praskají, jestliže se čas od času neotevřou
   Sotva dnešníma očima pochopíme atmosféru a dobový smysl lidových velikonočních her, veselá kázání o Velikonocích nebo biskupa bláznů na oslíkovi před oltářem. Středověký sváteční triumf ideje bláznovství jako protimodelu učení o spáse vešel zvláště do literatury západní Evropy. Už ve svém zlatém věku si našel obhájce. Pět set let starý antropologický výklad se odvolává na to, že svátky bláznů zavedli v době raného křesťanství naši předkové, kteří dobře věděli, co dělají. sVáteční obveselení je nutné, „aby hloupost (bláznovství), která je naší druhou přirozeností a je člověku vrozena, mohla se aspoň jedinkrát v roce svobodně vyžít. Bečky s vínem praskají, jestliže se čas od času neotevřou a nevpustí se do nich vzduch. My všichni, lidé, jsme špatně sbité soudky, které puknou od vína moudrosti, bude-li toto víno v stálém kvasu pokory a zbožného strachu. Je třeba dát vínu vzduch, aby nezkyslo. Proto také sobě povolujeme v určité dni bláznovství (hlouposti), abychom se pak s tím větší horlivostí vrátili k službě Boží.

   Na velikonoce se křesťané připravují 40ti denním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Je to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest zintezivnili svoji přípravu. Ostatní křesťané se brzy připojili, aby si tak sami svou víru oživili. Po velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátků "Seslání Ducha svatého", kdy se připomíná další událost. Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších 40ti dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostane se jim posily Ducha svatého. Což se stalo za dalších 10 dní.

KV-Ilustrační foto:jankohrasko.sk/mesto-ustek.cz/.hradrotstejn.info

Přihlášení