Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Mistři z Lascaux – aneb z nejstarší historie používání barev

Mistři z Lascaux – aneb z nejstarší historie používání barev

Kterak udržet barvu na stěně?
Nejdůležitější byly ale barvy, a jak se dá očekávat, používaly se minerální barvy rozemleté obvykle na jemný prášek, či se kreslilo přímo celým kusem, třeba okru, jako dnes pastelem. Vědci prozkoumávali podlahu jeskyně v Lascaux opravdu centimetr po centimetru a shromažďovali každý kousek barevného minerálu, který objevili. Když sečetli výsledek své námahy, měli přibližnou představu o paletě pravěkých malířů: 105 kousků bylo černých, 26 žlutých, 24 červené a jen 3 bílé. 
Byly štětce, barvy, na práci bylo vidět, jenomže to dílo na stěně ne a ne držet. Už pravěký malíř proto musel hledat techniku, při níž by barvy držely na skalní stěně. Obvykle použil pojiva přimícháním do barev. Nesnáz je jen v tom, že se dnes přítomnost pojiv dá jen obtížně prokázat, protože to byly organické látky, které se za tu dlouhou dobu rozpadly. Přitom je otázka pojiva dost podstatná. Dnes se o ní ví jen málo, například to, že v jeskyni Altamira byly vytvořeny nástěnné malby barvami bez pojiva, ve východošpanělských jeskynních složilo jako pojivo krev, med, případně různé rostlinné látky. A v Lascaux? Vědci soudí, že tam byly barvy připravovány přímo rozmícháním rozemletého minerálu ve vodě z jeskyně, která má vysoký obsah vápníku. Ten přispívá k lepší přilnavosti barev i k jejich trvanlivosti.

Výroba pravěkých barev
Už cesta od kousku minerálu k barvě s pojivem byla dlouhá. Dnes ji můžeme jen tušit. Nejméně oblíbená byla bílá. Odborníci původně předpokládali, že půjde o čistý minerál, kaolinit. K jejich překvapení se ukázalo, že bílá je směsí kaolinitu, rozemletého křemene a vápence. Pravěcí malíři se obvykle spokojovali s jedním čistým minerálem určité barvy. Třeba oxidem manganatým pro barvu černou. V Lascaux je však složení černé toto: dřevěné uhlí, hlína bohatá na železo a k tomu další minerály včetně křemene. Přesněji je to jedno ze složení, neboť čerň tu připravovali v odstínech od úplně tmavé až po olivovou šeď.
Záhadní umělci z Lascaux se však neomezili jen na míchání barevných prášků. Ukázalo se, že jednu ze složek svých barevných pigmentů připravovali zahříváním kostí ani na 400°C, čímž získali fosforečnan vápenatý. Ten smíchali s vápencem a žíhali přibližně na 1 000°C, až vznikl složitější směsný oxid fosforečný a vápenatý, který se používal jako přísada do barev. Pravěcí lidé neuměli měřit teplotu, ale dovedli ji nějakou dobu udržovat v potřebném rozmezí. Nevěděli, co se to vlastně s kostmi děje, ale věděli, co připraví. Byla to zkušenost, kterou kdysi nabyli, a pak ji předávali dál z generace na generaci – a nějak tak se zrodila výroba barev.

Řecká keramika a boom barev
Postupně nezůstalo jen u maleb na stěnách, zvlášť když se – zejména v období neolitu – stále zdokonalovala různá řemeslná odvětví, jako třeba výroba keramiky. Jakkoli byla paleta barev zpočátku omezená, nebyl úkol dávných výrobců snadný, barva se totiž při vypalování měnila. Znamenalo to hledat nejen vhodné barvy, ale vysledovat i vhodný postup vypalování. Podobně jako malíři v jeskyních i výrobci keramiky o desetitisíce let později měli v největší oblibě černou barvu. Nejstarší čerň používaná k malování keramiky byla zhotovována na bázi oxidů železa. Dodnes budí pozornost zvláštní keramika s černou lesklou malbou, jejíž nejlepší výtvory jsou dílem starověkých řeckých mistrů. Až v polovině našeho století vědci dokázali, že lesk černě není dán žádnou glazurou. Jde o technicky dokonale připravené barvy, jejichž řídký roztok se blíží roztoku koloidnímu. Velmi malé šupinkovité částice barvy se při vysychání ukládají vzájemně rovnoběžně a v konečném efektu vyvolávají vysoký lesk.

Nesnáze k překonávání
Hodně rozšířená byla ve Starém světě také manganová čerň, i když tady nás název trochu zavádí. Většinou to byla směs oxidů manganu a železa, která je černá až při asi desetiprocentním obsahu manganu. O co bylo snazší vypalování – pigment černal v oxidujícím i redukujícím plameni – o to těžší byla sama výroba barvy, především vyhledávání vhodných surovin. Techniky černého zbarvení keramiky jako by se pořád velkým obloukem vyhýbaly černé barvě, používané při jeskynních malbách. Nesnáz tkví v tom, že jakmile při vypalování nádobu jen ošlehne oxidující plamen, je veta po barvě ze sazí, a primitivní pece nemohly zaručit po celou dobu vypalování redukující atmosféru. Z halštatské doby, to bylo zhruba v letech 750 až 450 př. n. l., se přesto zachovaly střepy se stopami malby sazemi, což dokládá, že lidé zkoušeli i tuto možnost. Bez úspěchu, ale ty střepy mají svou cenu. dokumentují, že se dávní řemeslníci pouštěli do různých pokusů.
Zatímco malba sazemi ztroskotala, úspěch mělo černé barvení keramiky očazením. K tomu se v peci zatopilo dřevem, často skořápkami ořechů, a když teplota stoupla na 700-900°C, uzavřel se co nejlépe přívod vzduchu, aby dřevo jen doutnalo. Na povrch keramiky se při tom usazovala vrstva uhlíku, a pokud se povrch předem uhladil a vyleštil, byla i černá barva krásně lesklá. Tak krásně, že zřejmě připomínala kov, což vedlo k tomu, že hrnčíři vyráběli nádoby takových tvarů, jaké mívalo obvykle nádobí kovové. Neváhali dokonce naznačit na povrchu hlíny i nýty. Černé hliněné nádoby se tak staly kovem chudých.

KV                                                             Ilustrační foto:photoxpress.com

Přihlášení