Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Je prodejná láska nejstarším řemeslem?

Pouliční pracovnice i vzdělané hetéry
Morus, autor knihy o dějinách sexuality, popisuje rodinu v archaickém období antického Řecka jako „účelovou pospolitost sloužící k obživě žen a obsluze mužů“. Muži antického Řecka nehasili u svých manželek žár vášně ani u nich nehledali inspiraci. Programově se jim nevěnovali, protože manželství tu nebylo od toho, aby člověku přinášelo nějaké potěšení ze vztahu. Legitimní matky jejich dětí, nikoli vlastní vinou nevzdělané a zatížené péčí o velkou domácnost, mívaly daleko do ideálu řecké krásy „těla i ducha“, která neholdovala tvarům naznačujícím dobrou plodnost své majitelky, ale naopak dávala přednost štíhlosti a pevnosti, malým ňadrům a siluetě, která se od ramen zužovala a oplývala jakýmsi bezpohlavním půvabem. Starořečtí mužové nacházeli potěšení z takových těl a inspiraci pro ducha u efébů – mladíků, s nimiž pěstovali veškeré druhy lásky a přátelství – a u placených společnic, hetér. Jak říká slavný řečník Démosthénes, který žil v Řecku ve 4. století před naším letopočtem: „Hetéry máme pro zábavu, nevěstky pro denní potřebu těla a manželky pro rozmnožování a spolehlivou starost o naše domácí blaho.“ 
Hetéry byly jakousi vlajkovou lodí ženského osvobození, i když jejich svoboda měla k rovnoprávnosti s muži ještě velmi, velmi daleko – asi tak půldruhého tisíce let. Byly to však ženy, které si zaslouží uznání, protože svou svobodu si většinou musely jako bývalé otrokyně vykoupit. Na rozdíl od orientálních princezen, kterým bohatství a postavení spadlo do klína, se hetéry musely k obojímu tvrdě propracovat. K jejich kvalifikaci patřilo vzdělání, schopnost vtipné konverzace a co nejdokonalejší tělesná krása - nic z toho, jak je známo, není zadarmo.
Hetéry, na rozdíl od příslušnic nižších tříd prostitutek, měly právo svobodně se procházet po ulicích a v dobách, kdy vdané ženy zůstávaly zavřené doma, se stávaly královnami slavností a divadelních představení. Noc s hetérou stála stokrát více než noc v obyčejném nevěstinci. Tyto ženy měly totiž velké výdaje – na svůj vzhled i na elegantní domy, v nichž přijímaly své hosty. Démosthénés řekl krásné Lais tato slova: „ Odmítám zaplatit tak velkou sumu peněz za něco, čím by mohla utrpět moje pověst.“ A vtipná Lais mu na to odpověděla: „Já ovšem slevit nehodlám, protože to by zase mohlo poškodit mou pověst.“
 
Nevěstince s jednotným vstupným
Hostiny u hetér začínaly duchaplnou konverzací, někdy se ale zvrhly v divoké pitky či sexuální orgie. (Taková radost ze sexu není překvapivé u národa, který měl jednoho z bohů Priapa obdařeného obrovským pohlavním údem.) Hetéry však pořádaly i ryze dívčí večírky, jakési „dámské jízdy“, na které muže nezvaly. Snad nejznámějšími hetérami starověkého Řecka byly Aspásiá a Frýné. Aspásiá, milenka slavného státníka klasického období starořeckých dějin Perikla (5. století před naším letopočtem), si vlivem, který na něho měla, znepřátelila většinu Athén. Při procesu, ve který tato všeobecná nenávist vyústila, se musel mocný muž rozplakat, aby ji uchránil před krutým trestem. Pláč zabral a Aspásiá se dožila požehnaného věku. Ve stáří vyučovala filozofii a rétoriku a přátelila se se Sókratem. Podle hetéry Frýné vytesal sochař Práxitelés slavnou Afrodítu. Nižší postavení zaujímaly auletridy. Tyto dívky se živily jako umělkyně a prodej lásky šel ruku v ruce s jejich povoláním. Působily jako zpěvačky, tanečnice, žonglérky a šermířky, předváděly i akrobatické kousky. Na slavnostech vystupovaly nahé nebo v průsvitném oděvu a lid je měl rád. Spíše opovržení choval pro nejubožejší třídu prostitutek, která si naopak zasluhovala největší soucit. Byly to takzvané deiktridy, neboli „dívky, které se vystavují“ – v oknech nebo dveřích nevěstinců. Žily v hrozných, stísněných podmínkách a na ulici směly až po setmění. Většinou šlo o otrokyně, trpěly podvýživou a nejrůznějšími chorobami. Muž prostitut byl označován jako hetairekos; mužští prostituti byli většinou otroci.

Prodejná láska v antickém Římě
Starověký Řím měl po celou dobu svého tisíciletého trvání k prostituci vztah kladný a tolerantní, přestože sama společnost starověkého Říma prošla za tuto dobu velkými změnami.
Jak by také ne. Už legendárních zakladatelů Říma, dvojčat Romula a Rema, se ujala prostitutka Larentia, zvaná též vlčice.
Antický Řím byl sice od počátku svého založení silně patriarchální, ale ženy se tu těšily mnohem větší svobodě než v Řecku, mohly získávat vzdělání, dbaly na krásu těla i ducha a na hezké šatečky. Přesto byla prostituce rozšířená a spořiví Římané hojně využívali k sexu své otrokyně, kterým platit nemuseli. Nejen Cato, ale i Cicero a Seneka považovali prostituci za prospěšnou, protože muži, toužící po tělesném uspokojení nerozvraceli jiné rodiny.
Láska byla určena vlasti
Římané brali sex jako zdravou samozřejmost, láska byl cit vyhrazený pro vlast, rodinu a někdy, po dlouhých letech spokojeného soužití, i pro manželského partnera. Zamilovanost naopak považovali za nevítané poblouznění, protože si cenili sebekázeň a ovládnuté emoce. Kdo si k naší potěše mohl dovolit dávat emocím volný průběh, byli básníci, a kupodivu mnoho z nich se sžíralo láskou a žárlivostí právě ke krásným a vzdělaným prostitutkám. Tak Ovidius zahořel k lehkomravné Corině, a přece tento básník dělal prostituci svým způsobem antireklamu. Ve svých verších tvrdí, že pravý požitek tkví v dobývání ženy (nejlépe vdané, aby byl úkol ještě ztížen) a o ten se muž, který za lásku platí, připravuje.
Flora a jiné "vlčice"
Prostitutky měly svou patronku nejen v opatrovnici Romula Rema, ale i ve významných bohyních. Flora, bohyně jara, květin a mládí měla své vlastní kněžky a na jejích oslavách vystupovaly nahé prostitutky s věnci na hlavách. Sama bývala kdysi prostitutkou a majetek vydělaný tělem odkázala římskému lidu, který jí věnoval jarní svátek zvaný „floralia“. Ve Venušině chrámu si zase dávaly schůzky se zákazníky prostituující se muži i ženy.
Římský nevěstinec, „lupanar“, znamená v překladu „roklinu vlčic“ - vlčicemi se nazývaly prostitutky, které zákazníky hlasitě lákaly do svých komůrek. Kněžky lásky bývaly k dispozici rovněž v lázních a divadlech, dokonce i na hřbitovech. „Pekařky“ se říkalo těm, které rozdávaly jakési firemní vizitky – pečivo ve tvaru pohlavních orgánů. „Fellatrix“ se specializovaly na felaci, ovšem tento druh uspokojení si římští muži raději dopřávali od prostituujících se mladíků. Prý to uměli lépe než ženy.

KV-Ilustrační foto:en.wikipedia.org

Přihlášení