Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Historie léčby zubů

Historie léčby zubů

Trhání čili extrakce zubů, byla ve starověku velmi bolestivou a traumatizující záležitostí, a proto se také používala jako trest a provinilci se jí právem obávali. Ošetřující často vyrval nebožákovi i kus čelistní kosti a dásně. Zuby se trhaly holou rukou nebo různými více či méně vhodnými kleštěmi. Dochované záznamy uvádějí, že extrakcí postižený nešťastník po zákroku nezřídka zemřel!

Lékaři však již tehdy bolavé zuby nejen trhali, ale snažili se je také různými způsoby zachránit. Jeden z otců stomatologie, Aulus Cornelius Celsus, doporučoval trhat zuby, až když se viklají, a radil je dobře čistit. Zuby si s pomocí párátka ošetřovali staří Řekové i Římané. Indové je čistili snítkami fíkovníku a Číňané už měli zubní kartáčky.
   „Objeví-li se bolest zubů, nechť je drženo nad bolavými zuby kadidlo. Když přijde náhlá bolest, vezmi sůl, vlož ji do pytlíku a přilož na zuby. To bolest velmi zmírní,“ radil pacientům s bolavým chrupem perský lékař Rhazes (860 – 940), který nabádal také k pravidelné péči o zuby – bobovou moukou nebo vikví. Jeho dílo přeložil ve 12. století Vilém Burgundský, v češtině se objevilo v 15. století a po něm je zredigoval v 19. století městský archivář v Praze Karel Jaromír Erben.
Pro obyvatelé starověkého světa se stal noční můrou „zubní červ“, ve kterého lékaři obecně věřili. Psali o něm už ve starověké Mezopotámii. Asi 1800 let př. n. l. se objevil návod pro zaříkávače, osvobozující od „červa“ - „Zaraž jehlu do bolavého zubu a  chytni červa za nohu!“ Červ se dokonce hubil vypalováním zubu. Římský lékař Scribonius Largus, osobní lékař císaře Claudia, radil v 1. století n. l. vykuřovat červa kadidlem s narkotickými účinky. Zubní červy jako nesmysl odsoudil až v roce 1757 řezenský přírodovědec Jacob Christian Schäffer. 
„A je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo,“ hlásal v roce 1427 italský lékař a spisovatel Giovanni ďArcoli. Byl prvním, kdo radil ošetřovat zub s pomocí zlaté fólie, vyplňovat zkažený zub zlatem a podávat ledové obklady. Bohužel léčení chrupu příliš neovlivnil – zejména na vesnici se o zuby stále starali především potulní mastičkáři a trhači zubů. Od 16 století lékaři trhali zuby tzv. pelikánem – speciálními kleštěmi, připomínajícími velký ptačí zobák. Stále se ale objevovaly i prapodivné metody - eisenašský lékař Christian Franz Paullini například radil, aby bylo nemocnému vloženo do děravého zubu havraní lejno! Pak se prý konečně zub úplně zkazí a sám vypadne. A zub se podle něj nejlépe „vyleští“ vlastní močí. Své dílo završil knihou „Léčení bitím“, v níž zamýšlel člověka s nemocným zubem prostě zpráskat metlou a bičem. Naštěstí se podobné metody nevžily a péče o zuby se zlepšila poté, kdy se v 18. století stala ucelenou vědou chirurgie. To přineslo nové způsoby operativních zákroku a to i při léčbě očí a zubů. Nové světlo do nepohodlného světa umělého chrupu vnesl pařížský dentista Nicolas Dubois de Chérmant (1753 – 1824). Vytvořil porcelánové, údajně nerozbitné zuby „bez zápachu,“ všechny z jednoho kusu materiálu (až v roce 1808 vyrobil lékař Fonzi z Paříže jednotlivé zuby).
 
Díky zavedení amalgámu v roce 1880 a porcelánových výplní se výrazně zlepšilo léčení zubů. Úlevu od nesnesitelně bolestivých zákroků přinesl v roce 1846 zubní lékař William Morton z Charltonu ve státě Massachusetts, který objevil éter. Zpočátku jej využíval při trhání zubů a pak i při složitějších operacích. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a později novokain. Nebezpečí infekce při zubařských zákrocích s následným hnisáním výrazně eliminoval antiseptický pracovní postup Josefa Listera z roku 1887. Pro stomatologii se stalo zajímavým i používání rentgenu a využití speciální vrtačky Američana Beala Morrisona z roku 1871. Všechny novinky se postupně objevovali i v českých zemích.

„Dnes pokládám za velmi důležité, aby stomatologové měli znalosti z psychologie a psychiatrie. Vrtačka je horší nástroj než kleště. Bolest, způsobená vrtačkou, např. při krčkovém kazu, je kapitola sama pro sebe,“ tak se zamýšlel nad zubním lékařství známý psychiatr profesor Vladimír Vondráček. Jako malý navštěvoval Vondráček lékaře Karla Wachsmanna, považovaného za jednoho ze zakladatelů českého zubního lékařství. Až do konce první světové války brojili proti zásahům zubních lékařů zastánci domácí léčby. Například český časopis Přírodní lékař doporučoval při bolesti zubů výplachy úst, sprchování těla a odmítal trhání zubů. Farář Kneipp nabádal: „Nikdy nedávej si ni jediný zub tahati, nýbrž dbej o utišení bolesti, kdykoli některý zub začne boleti, neboť milejší je mi vždycky zub kotlavý nebo vyžraný než žádný.“ Jaké měl on sám zuby, není známo. Jisté je pouze, že léčil bolest svého chrupu poléváním hlavy, kolen a kyčlí. Většina lidí se však již v té době držela raději stomatologů.

   KV                                                   Ilustrační foto: sxc.hu

Přihlášení