Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Historie gladiátorů

Historie gladiátorů

Ačkoliv se gladiátorským zápasům věnovali nejvíce Římané,  ve skutečnosti je převzali od Etrusků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře za zvláštních okolností, může se vracet na zem a strašit. Tomu se dalo zamezit jedině smrtí někoho jiného. Zprvu se zabíjeli zcela nevinní lidé, později ale přišli na lepší nápad – vzali dva zajatce (otroky, zločince) a nechali je bojovat nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal potřebnou obětí. A aby tyto zápasy byly zajímavější pro obecenstvo, gladiátoři se začali učit na speciálních gladiátorských školách. Například v roce  183 př. n. l. po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů.
Lidé si zápasy natolik oblíbili, že přestaly být záležitostí pouze pohřbů. Toho zase ale začali zneužívat politikové, kteří dlouhotrvajícími hrami odvraceli pozornost lidu od vojenských neúspěchů. Délka trvání her neustále prodlužovala – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia to bylo 135 dní a ve 4. století se bojovalo přes 175 dní v roce. Kolem roku 80 n. l. byla otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50 000 diváků. V letech 73–71 př. n. l. pak proběhlo největší povstání gladiátorů tzv. Spartakovo povstání, které bylo, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou). Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachos vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal.

Stát se gladiátorem
Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky, kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Mnozí auctorati byli zkrachovalými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé. I synové bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je táhla touha po dobrodružství, dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.

Ave caeser, mori turi te salutant
"Ave caeser, mori turi te salutant" – Dobrý den císaři, jdoucí na smrt tě zdraví. Tak údajně zdravili gladiátoři císaře sedícího v aréně. Ve skutečnosti se to stalo jen jednou a to ještě nebyli praví gladiátoři. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili tímto způsobem. Ten svým strážím přikázal aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.
Obecně se má za to, že gladiátoři bojovali až do úplné smrti. To ale platilo pouze v počátcích zápasů, kdy bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci, zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti zločincům a zajatcům. Pokud přežili několik let, jejich pánové je zpravidla propouštěli a z gladiátorů se stali značně oblíbení svobodní lidé.

Rekonstrukce námořních bitev – vděčná podívaná
Za nejvýpravnější gladiátorská představení můžeme jednoznačně považovat rekonstrukce námořních bitev, tzv. naumachie. Slovo naumachia odkazovalo jednak k povaze této podívané, jednak k prostředí, v němž se odehrávala. Zpravidla šlo o upravenou arénu nebo za tím účelem zbudovanou obrovskou nádrž. Naumachie představovaly divácky mimořádně vděčný, avšak organizačně i finančně nejnáročnější druh her, jaké bylo ve starověkém Římě spatřit. Umělé jezero muselo být dostatečně hluboké, aby se na hladině mohla odehrát inscenovaná bitva válečných lodí, a k jeho naplnění a vypuštění sloužil složitý nákladný systém nádrží a kanálů.
V naumachiích byli hlavními aktéry bitvy zločinci přinucení k boji na nejisté, vzdouvající se hladině miniaturního moře. Většinou šlo o menší skupiny bojovníků, výjimečně proti sobě stály šiky čítající tisíce mužů. Prostředky vynaložené na pořádání gladiátorských her bledly ve srovnáním s předváděním naumachií. Mezi nejnákladnější patřily námořní bitvy, které se odehrávaly na místech zbudovaných pro tuto jedinou příležitost a dokládaly víru impéria v neotřesitelnost vlastního mocenského postavení a nevyčerpatelnost přírodního bohatství.

KV                                                       Ilustrační foto:photoxpress.com

Přihlášení