Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Hipoterapie aneb o uzdravující moci koní

Kůň je prostě Kůň.Sedněte si a uvidíte sami. Masaryk tvrdil, že jízda na koni je nejrychlejší tělocvik, kde najednou cvičí celé tělo. Goethe dokonale popsal, že člověk a kůň se při jízdě prolnou v jednu společně se pohybující bytost. Když se člověk, nebo človíček nehýbe správně a pro fyzioterapeuta je problém zapojit při terapii celé jeho tělo, co udělá? Posadí ho na koně.   
   Kůň při chůzi produkuje pohyb, jehož parametry jsou shodné s lidskými. Představíme-li si pohyb zádi kráčejícího koně, odhalíme podobnost s pohybem pánve při chůzi člověka. Pohyb generovaný koňskými zadními končetinami je přenášen do pánve, hřbetu a je sladěn s pohyby předních končetin a hlavy. Posadíme-li na koňský hřbet člověka, je nucen se tomuto pohybu podřídit a přizpůsobit, přijmout jeho tempo, rozsah, směr a jeho změny. V opačném případě se totiž na koni stěží udrží. A to je přesně to, co měl na mysli TGM když říkal, že kůň je nejrychlejší tělocvik, neboť cvičí najednou celé tělo…
 
Na hřbetu koně pohyb, který jste  nikdy nezažili
Hiporehabilitace je rozdělena do několika podoborů, specificky pracujících s koněm v terapii. Jedním z nich je hipoterapie, která se snaží maximálně využívat všeho, co má člověk s koněm společného -  pohyb, kontakt, emoce, prostředí.  Při hipoterapii se léčí poruchy pohybového aparátu, při léčebně pedagogicko-psychologickém ježdění zase psychika. Tento typ léčby využijí lidé, kteří mají „bolavá záda“, skoliózu, lidé po úrazech páteře, ztrátě končetin… Nejpočetnější klientskou skupinou jsou děti s diagnózou dětská mozková obrna (DMO). Všechny klienty spojuje základní problém: porušený pohyb, ať už v důsledku vnějšího zásahu, nebo je důvodem vrozené postižení centra, kde pohyb vzniká – mozku. Svaly na těle jsou nerovnoměrně zatíženy, nespolupracují v rámci pravo-levého či předo-zadního propojení, svalové napětí není v mezích normálu. Vše se kompenzuje odchylkami v držení těla tak, aby i za nepříznivého stavu bylo dosaženo rovnováhy potřebné ke vzniku pohybu. Ten však svými parametry neodpovídá normálu – fyziologii. Organismus se navíc chová poněkud macešsky. Nepřipouští si totiž, že tato rovnováha je nabytá i za cenu odchylek, pokřivení, nahrbení, změn zatížení kloubů. Většinou bývá velmi bolestivá. Jeho jediným cílem je dostat tělo do pohybu, ať už je jakýkoliv.
   Je-li břemenem na hřbetu koně člověk s porušenou pohybovou koordinací, který je schopen poddat se koňskému diktátu, přijímá akord pohybu koně se všemi jeho tóny. Právě díky podobnosti pohybu koně a člověka tak dochází k tomu, že břemeno-jezdec-klient se na koňském hřbetu přizpůsobuje nabízenému pohybu podle koňských pravidel. Když je klient pohybově postižen a kůň zdráv, stačí pouze přijmout to, co kůň nabízí. Rázem se tělo pohybuje na zdravých, byť koňských nohách. Svalové napětí je nuceno reagovat, přizpůsobit se zdravé symetrii. Stejné změny nastávají v držení těla. Dříve příliš stažené svaly nyní dovolují změnu nastavení jednotlivých tělních segmentů, kloubů, uvolní tělo do nového rozsahu hybnosti. Člověk sedící na koňském hřbetu zažívá to, co v důsledku úrazu či vrozené vady už dlouho, nebo nikdy nezažil.

Z historie hipoterapie              
Všeobecně se začátek moderní hiporehabilitace datuje od roku 1952, kdy se dánská drezúrní jezdkyně Lis Hartel, ochrnutá od kolen dolu po infekční mozkové obrně, umístila na druhém místě na Olympijských hrách v Helsinkách v Grand Prix drezúře. Jezdkyně světu sdělila, že to byla právě jízda na koni, která jí pomohla být opět pohybově nezávislá. Se svou přítelkyní dánskou fyzioterapeutkou Ullou Harpoth poté založily první hiporehabilitační středisko. Lis Hartel je do dnešní doby aktivní ve svém RDA centru v Holandsku.
   Skromné začátky hiporehabilitace v naší republice se datují od roku 1947, zejména při léčbě pohybových poruch po infekční mozkové obrně. V Hucul Clubu ve Zmrzlíku u Prahy zahájili novodobou hipoterapii v roce 1976 ve spolupráci s profesorem Lewitem, a to jako první středisko ve střední Evropě. Poté se hipoterapie rozšířila do rehabilitačního ústavu v Chuchelné u Opavy pro dětské klienty, kam v roce 1979 fyzioterapeutka Helena Hermach-Lewitová dovezla 2 huculy ze Zmrzlíku a také metodiku a zkušenosti i ze zahraniční stáže. Následně se tato metoda léčebné rehabilitace začala nabízet v  lázních Karviná-Darkov, Luže-Košumberk a psychiatrických léčebnách Zbůch, Praha-Bohnice a na mnohých dalších místech.

   Do dnešní doby tento jedinečný význam hipoterapie nebyl překonán jinou rehabilitační metodou nebo přístrojem. Klient na koni může nejen sedět, ale také ležet na břiše, zádech, přes hřbet koně – vždy záleží na pohybových schopnostech klienta a terapeutickém cíli. Kůň je vždy veden vodičem a klient je z hlediska ovládání koně pasivní (nejedná se o aktivní ježdění na koni). Pohyb koně v otevřeném prostoru a mimo-nemocničním prostředí dále příznivě působí na rovnováhu, koordinaci, orientaci v prostoru, vytrvalost, psychiku, atd. Klient je vždy zařazen do programu na základě doporučení lékaře.

KV - Ilustračni foto:flickr.com

Přihlášení