Nejnovější video
  • Spustit video
Anketa

Čtení na léto – Historie střelného prachu

 Složkami střelného prachu jsou síra, ledek (chemicky dusičnan draselný) a dřevěné uhlí. Dřevěné uhlí znali lidé už nesmírně dávno, termíny pro síru a ledek se najdou hned v několika slovnících a encyklopediích ze 6 století n. l. Zmínka o ledku se však nachází také v knize Š-ti (Zápisy historika), jejíž autor, slavný čínský historik S´-ma Čchien, žil v letech 163-85 př. n. l. A z Číny nakonec pocházejí i zmínky o síře dávno před Kristem, a to v knize Chuaj-nan-c´ (Učitel z království Chuaj-nan), která vznikla asi koncem 2.století př. n. l. Takže střelný prach mohl být vyroben dokonce již v době před naším letopočtem.



Metoda malého chlapce na výrobu zlata
   Zajímavý návod můžeme najít v knize Pao-pchu-c´(Kniha Mistra Prostory), jež pochází asi z roku 320 n. l. Toto dílo je dodnes středem zájmu odborníků, neboť je do značné míry souhrnem čínských přírodovědeckých znalostí, mimo jiné též z oblasti alchymie. Právě tam patří návod nadepsaný Metoda malého chlapce na výrobu zlata. Je zajímavé, co k tomu chlapec potřeboval: červenou hlinku, slídu, hematit, ale také síru, ledek a ocet. Všeobecně se předpokládá, že ocet je uveden místo dřevěného uhlí buď omylem, nebo záměrně, aby návodu nerozuměli nezasvěcení. K zavedení na scestí slouží červená hlinka, slída atd. Autor doporučuje zahřívat tuto směs v uzavřeném železném kelímku. To by opravdu udělal ještě tak malý hoch, ale ne učený autor mistr Ke Chung, jenž měl bezpochyby praxi v chemickém laborování. V každém případě se dnes předpokládá, že čínští alchymisté opravdu znali střelný prach snad ve třetím století našeho letopočtu.

Ne alchymisté, ale vojáci znají návod
   První, zcela jednoznačný návod, jak vyrobit střelný prach, nám však nakonec nezanechali alchymisté, ale vojáci. Čínští pyrotechnici přidávali do směsi kromě síry, ledku a dřevěného uhlí ještě pryskyřici, jisté druhy rostlinného oleje, vosk a sušené byliny. Vše dobře promísili a vzniklé těsto balili do pěti vrstev papíru, který bylo třeba převázat konopným vláknem, a poté zatavit voskem nebo pryskyřicí. V této podobě byl střelný prach uchováván ve vojenských arzenálech. Protože tento návod pocházející z roku 1040 uvádí ještě řadu podrobností, včetně popisu střelných zbraní, je zřejmé, že v této době už šlo o látku zcela běžnou.
Jak asi mohli staří Číňané objevit střelný prach? Jaká úvaha vedla k tomu, že někdo smíchal dohromady právě síru, ledek a dřevěné uhlí? Určitý náznak nápovědi snad poskytuje státní výnos pocházející z období dynastie východních Chanů (25-220 n. l.): „Ode dne letního slunovratu jsou zakázány silné ohně, jakož i tavení kovů pomocí dřevěného uhlí. Až do začátku podzimu musí zcela ustat čištění ledku.“ Tento bezpečnostní předpis svědčí o tom, že už tehdy věděli, jak dokáže ledek podporovat hoření. A co se týká zákazu silných ohňů vůbec, v tom právě spatřovali někteří odborníci klíč k objevu střelného prachu. V Číně jsou totiž oblasti, kde půda obsahuje velké množství ledku, který někdy dokonce krystalizuje na povrchu. Je proto docela možné, že si lidé všímali toho, jak dřevo položené na takové zemi výborně hoří, a posléze si to dali do souvislosti s krystalky neznámé látky.

Od ohňostroje k „ohnivému šípu“
   Zdá se, že i když staří Číňané střelný prach znali, několik staletí jej nepoužívali jako výbušninu, ale jen jako velmi hořlavou látku. Přitom o výbušné síle střelného prachu mohli bezpochyby vydat svědectví alespoň ti alchymisté, kteří své pokusy s prachem přežili. První zmínky o použití střelného prachu se týkají barevných raket v ohňostrojích. Jsou překvapivě pozdního data, až ze 7. století n. l.!
Zatímco pestrobarevné ohňostroje těšily zraky díváků již několik staletí, nikoho kupodivu nenapadlo, že prakticky stejného postupu lze užít k potěše vojevůdců. To, co je jednou neškodný a přitom krásný ohňostroj, může být jindy velmi nebezpečnou zbraní. K vojenskému použití střelného prachu se Číňané propracovali podle všeho až někdy v 10. stolet, projevili však při tom bohatou nápaditost. Již v jednom z nejstarších záznamů se můžeme dočíst, že roku 969 jakýsi Jou I-Fang přinesl císaři ohnivý šíp a byl za to odměněn hedvábím. Z původního čínského názvu, který se zjednodušeně překládá „ohnivý šíp“, plyne jednoznačně, že zbraň obsahovala střelný prach. Podle všeho existovalo víc typů, z nichž některé se dále zdokonalovaly. Ty nejjednodušší se střílely lukem a nesly nálož střelného prachu s cílem zapálit daný terč.  Existují však i záznamy o šípech vystřelovaných explozí střelného prachu! Jak dokládají četné zmínky v kronikách, ohnivé šípy se hojně používaly, takže roku 1393 vyšel císařský dekret nařizující vybavit každou válečnou loď dvaceti takovými střelami.
Ohnivé šípy jako by rozpustily nehybné ledy, jimž byl dosud spoután zájem o střelný prach. Fantazie neznámých konstruktérů porodila „vybuchující ohnivou kouli“. Koule obsahovala střelný prach spolu s porcelánovými střepy a zakopávala se do země. Šlo tedy o předchůdkyni dnešní miny. Ještě nebezpečnější zbraní se staly „olejové stroje lítého ohně“, jež dnes nazveme zcela prozaicky plamenomety. Střelný prach v nich sloužil pouze k zapálení hořlavé směsi.
Již ve starověku platilo, že jakmile se objeví nějaká novinka přitažlivá pro vojenství, není síly, jež by zastavila vývoj stále dokonalejších zbraní. A střelný prach představoval revoluci. Každý se snažil něco vymyslet a vysloužit si od císaře odměnu.

KV                                                               Ilustrační foto:Stock.XCHNG

Přihlášení